Miluše Obdržálková

rozhovor z roku 2009

Na krku má už třiadevadesát křížků a ten čtyřiadevadesátý se jí už rychle blíží. Záda se jí ohýbají stále více k zemi, ztrácí zrak a stará se o těžce nemocného manžela.

Obraz vzniknul v době, kdy Miluše Obdržálková měla sedmadvacet let. Dnes jí už táhne na čtyřiadevadesát. Přesto oplývá obdivuhodným životním elánem.

Obraz vzniknul v době, kdy Miluše Obdržálková měla sedmadvacet let. Dnes jí už táhne na čtyřiadevadesát. Přesto oplývá obdivuhodným životním elánem. Autor: Deník/Šárka Dubská

Někdy má pocit, že už je toho na ni moc. Ale pak usedne ke klavíru a přehraje si některé ze svých oblíbených skladeb. A hned se na svět dívá radostněji. Hudba ji provází celým životem. Jméno Miluše Obdržálkové z Vyškova je pojmem pro každého, kdo alespoň trochu zná kulturní historii okresního města. Obdržálková bývala jednou z opor divadla Haná a vůdčí osobností ženského pěveckého sboru.

Pochází z rodiny, která měla pěvecký a hudební talent. Otec hrával na housle, matka dobře zpívala a bratr hrával v symfonickém orchestru. Mladinká Obdržálková, tehdy ještě za svobodna Svobodová, hrávala divadlo a zpívala už na škole.

Před vyškovským publikem poprvé vystoupila po maturitě na učitelském ústavu. V roce 1934 zazpívala v silvestrovském programu písničku Úsměv váš je vzdálený.

Bývala zapálená „sokolka“ a i tam se zapojila do divadla. „Sokolské divadlo bylo hodně na výši. Režisérem byl Jan Hon, jeho bratr Karel řídil balet. Dirigoval Jan Štědroň, ředitel hudební školy,“ vzpomíná Obdržálková.

Nejprve si zahrála v sokolovně v operetě Na tý louce zelený. Sokolští divadelníci zkoušeli i pro divadlo Haná, a tak si pak o pár měsíců později zahrála i v operetě Podej štěstí ruku.

Ochotnické divadlo a hlavně Haná ji očarovalo. „Bývali jsme dobrá parta. Všichni ochotničili zadarmo, a to i pomocní pracovníci. Všichni pracovali s plným nasazením a na kvalitě inscenací to bylo poznat. Herci věnovali divadlu srdce i duši,“ rozjímá bývalá herečka.

Operetami tenkrát společnost žila. „Nebyla televize a tenkrát opereta byla pro diváka totéž, co dneska výpravný muzikál. Aby i Vyškované měli co nejkvalitnější zážitek, zvali si hosty z celé republiky. U nás totiž bylo málo tenoristů. Velkým tahákem byl například Jára Pospíšil. To bylo tenkrát takové eso, jako je dneska například Karel Gott,“ směje se Obdržálková.

Operety byly i ve vyškovském Besedním domě co nejvýpravnější. Pořadatelé se snažili často diváky překvapovat. „Například jeden holubář vycvičil hejno holubů tak, aby v operetě Podej štěstí ruku při písničce Koupím ti párek poštovních holubů přeletělo z galerie na jeviště. Vždycky jsme trnuli, zda to dopadne dobře. A kupodivu to vždycky vyšlo,“ usmívá se divadelní veteránka.

Přelomová pro ni byla inscenace Láska Její Výsosti. „Měla bohatou výpravu. Na zadní scéně dokonce byl miniaturní Karlův most se siluetou Hradčan a studenti po něm tahali za provázek vlak. Dnešní divadelníci by vystačili se dvěma kameny z mostu. Ale podle mě by opereta měla být i potěchou pro oko,“ porovnává herečka.

Roli Její Výsosti hrála nakonec dvaatřicetkrát, a to nejenom ve Vyškově, ale třeba i v Kroměříži, Holešově, Bystřici pod Hostýnem, Hulíně. A to díky autorovi operety, kterého herecké umění Vyškovanky Svobodové uchvátilo. „Autor Josef Šrámek z Holešova objížděl všechny své inscenace. Ve Vyškově byl celkovým provedením hry natolik unešený, že chtěl do Holešova přetáhnout celý ansámbl. Nechtěl ale Holešovany urazit, a tak pozval na hlavní roli alespoň mě,“ raduje se dodnes Obdržálková.

Opereta se hrála v době nacistické okupace. A divadelníci dokázali v operetě Láska Její Výsosti vyjádřit okupantům svou nenávist. „V písničce Když večer nad Prahou, hvězdičky zaplanou jsme na závěr trochu přeměnili text ve smyslu, že zase vzejde svítání. Lidé narážku pochopili. Už na ni čekali a vždycky ji odměnili velkým aplausem. A že jsme si tenkrát museli dávat pozor, vždyť na každém představení hlídal nějaký fízl,“ vzpomíná herečka.

Nejenom opereta, ale i činohra bývala ve Vyškově vždycky na vysoké úrovni. „Režiséři pozvali jako posilu třeba Olgu Schneipflugovou, Jaroslava Vojtu a další,“ dodala Obdržálková.

Hané zůstala věrná několik let. Jenže pak přišla svatba a rodinné povinnosti ji od operet vzdálily. Na jeviště Besedního domu se vrátila pak už jenom jednou, a to po dvacetileté přestávce v operetě Růže z Argentiny.

Věnovala se tedy alespoň hudbě. „Bez hudby jsem nemohla být. Zpívala jsem alespoň ve sboru moravských učitelek pod taktovkou Břetislava Bakaly, dirigenta brněnského orchestru. To pro mě byla velká čest,“ vypráví žena.

A tak později díky „bakalovské“ škole založila ve Vyškově ženský pěvecký sbor. A vede ho dodnes. Už dvaapadesát let. Stále vystupuje před publikem. Ačkoli počet členek kvůli požehnanému věku stále klesá.


Zdroj: http://vyskovsky.denik.cz/publicistika/-veteranka-miluse-obdrzalkova-z-vyskova20090504.html