Historie: Divadlo Haná v letech 1945-1989

Po únorových událostech 1948 převzala moc v republice Komunistická strana Československa. Docházelo postupně ke sdružování spolků. Divadlo kromě Hané hrál ve Vyškově ještě dělnický spolek Jaroslav (zal.1883), z kterého po osvobození vznikla Dělnická scéna v Dělnickém domě. V Katolickém domě hrál dříve Spolek katolických tovaryšů (zal. 1889) a jeho nástupcem se stal Divadelní odbor Katolické jednoty. Pěveckou činnost dál vedlo Volné pěvecké sdružení, koncerty a přednášky organizoval nově založený Klub přátel umění. V dubnu 1948 byl z podnětu městského akčního výboru Národní fronty ze zástupců všech jmenovaných spolků přípravný výbor, který po likvidačních valných hromadách provedl jejich sloučení pod názvem Osvětové sdružení Haná. Haná měla tehdy 220 členů, Dělnická scéna 176, divadelní odbor Katolické jednoty 49, VPS 40 a Klub přátel umění 245 členů. Předsedou nového sdružení se stal MUDr. Vratislav Hovadina, místopředsedy bývalí předsedové jednotlivých spolků. Dále byli zvoleni předsedové jednotlivých oborů za divadelní to byl L. Panovec, za hudební Jan Štědroň, za taneční O. Mikulcová, za pěvecký V. Vondra, za výtvarný Svat. Souček.

Nejbohatší činnost vykazoval opět divadelní odbor. Včetně repríz se v sezóně 1948-49 odehrálo 31 představení. SSH a VPS uspořádaly do konce sezóny ve spolupráci s pořadatelským sborem 10 koncertů a dvě přednášky. Vrcholnou událostí sezóny byl koncert Pěveckého sdružení Moravských učitelů. Také další období bylo úspěšné, v sezóně 1949/50 vystoupili ochotníci celkem 29krát v 9 premiérách, 1950/51 27krát v 8 premiérách. Divadelní práce Hané se opírala o dlouholeté režiséry Josefa Holuba, Rudolfa Neubauera a F. Byronského. Z repertoáru se stále objevují hry Goldoniho, bratří Čapků atd., ale nově také Těžká Barbora Voskovce a Wericha nebo Muzikantská Liduška od Fialy. V souladu s dobou také proniká do programu stále více sovětských autorů jako hry Rachmanova, Leonova nebo Maxe Gorkého. Od roku 1952 pořadatelská kontrolní činnost přešla na vyškovskou Osvětovou besedu a o rok později na Okresní dům osvěty. Symfonické sdružení a VPS měly celou řadu vystoupení při příležitosti různých politických a kulturně politických akcích. Šlo každoročně o desítky vystoupení, která nejsou bohužel evidována. I sem pronikly v době kultu osobnosti metody, které často nadšení lidí podlamovaly. Někteří veřejní činitelé zapomínali, že jde o práci dobrovolnou a přikazováním účinkovat na podnicích druhořadého významu způsobili, že aktivita v některých odborech nápadně ochabla. Vážně se to projevilo zvláště u pěveckého odboru.

31. 5. 1952 přestala Haná existovat jako samostatný spolek a stala se součástí Závodního výboru ROH při okresní spořitelně a záložně ve Vyškově. Instituce přispívajících členů byla zrušena a zůstalo jen 136 činných členů. Otázka členství hudebních odborů, tj. bývalého Volného pěveckého sdružení a Symfonického sdružení, zůstala nevyjasněna. V čele divadelního odboru Hané při OSAZ zůstal Antonín Mixa. Divadelní sezóna 1952/53 byla zahájena další hrou Osvobozeného divadla Nebe na zemi. PO Nedbalově Polské krvi to bylo svými 13 reprízami druhé nejúspěšnější představení. Dále při příležitosti čs.-sovětského přátelství uvedla Ostrovského Bouři, která byla odměněna 2. cenou v krajském kole soutěže LUT. V dubnu a květnu bylo 10x opakováno Nedbalovo Vinobraní, které se stalo 1tisícím představením Hané vůbec. I další sezóna s 35 představeními byla velice úspěšná.

Rok 1954 však přinesl další organizační změny. Po mnoha pokusech byl vytvořen Sdružený závodní klub místního hospodářství ve Vyškově, který měl disponovat vyššími finančními prostředky na podporu činnosti jednotlivých odborů. Tomu byla přidělena přední budova tělovýchovné jednoty Slavoj, tj. bývalá sokolovna. Při tomto závodním klubu vznikl odbor divadelní, do kterého přešli někteří ochotníci z Hané. Tato činnost se udržela 4 roky. Věnovali se zejména uvádění operet v divadelním odboru, úspěšný byl hanácký národopisný soubor, který se soustředil na propagaci hanáckých zvyků a tanců. Když v roce 1958 byla z rozhodnutí nadřízených složek budova vrácena tělovýchovné jednotě Slavoj, Sdružený závodní klub místního hospodářství se likvidoval a divadelníci se vrátili do Hané.

Většina ochotníků však zůstala v Besedním domě, který byl převeden do vlastnictví ONV a přidělen nové kulturní řídící instituci, Domu osvěty. Po kratším mezidobí pod Krajskou odborovou radou se stalo divadlo Haná součástí Domu osvěty. Novým předsedou byl zvolen Miroslav Paták.

Rok 1955 byl pro Hanou i pod novým zřizovatelem velice úspěšným. S Jiráskovou Lucernou v režii Jar. Jaroše vybojovala Haná prvenství v Brněnském kraji a postoupila do mezikrajské soutěže nejlepších souborů z krajů Hradeckého, Pardubického, Jihlavského, Olomouckého, Gottwaldovského a Ostravského. Všechny tyto soubory se ucházely o účast v Jiráskově Hronově. Soutěž se konala ve Svitavách 30. května 1955 a hra byla dle kroniky přijata publikem s nadšením. Při hodnocení však byli naši herci trpce rozčarování, a to ne tak obsahem kritiky, ale naprosto netaktní a její urážlivou formou z úst pražského dramaturga Jar. Nezvala. Vytýkal právě to, co krajská porota hodnotila kladně. Ochotníci u vědomí, že Nezvalova kritika nebyla spravedlivá a objektivní, odjížděli domů velmi roztrpčeni a funkcionářům dalo hodně práce, aby soubor uvedli opět do činnosti. Odstupem let se ukázalo, že přístup režiséra byl správný a že nelze klasiky přeformovávat podle vkusu doby. I ve výboru Ústředí lidové umělecké tvořivost uznali, že hodnocení Lucerny bylo nespravedlivé, a předseda ÚLUT Kubr s vedoucími funkcionáři Krajského poradního sboru přijeli do Vyškova, aby dali vyškovských ochotníkům satisfakci.

Nová sezóna 1955/56 byla zahájena Goldoniho Mirandolinou. V prosinci bylo slavnostně vzpomenuto 90. výročí divadelní činnosti, ke kterému byly vydány vkusné pozvánky s krátkým historickým nástinem od M. Dobiáše. Uskutečnilo se slavnostní matiné, při kterém M. Dobiáš zhodnotil činnost Hané v minulých letech a zasloužilým ochotníkům byla předána čestná uznání. V předvečer matiné byla hrána Tylova Paní Marjánka, matka pluku. Při hodnocení byla opět živá diskuze o pojetí Tyla, zda je či není nutné klasiky upravovat se zřetelem k době. Při dalším představení 14. ledna předal p. Dvořák z Ústředního domu LUT čestné uznání ministerstva kultury Divadlu Haná a nejstarším ochotníkům J. Mazůrkovi (hrál od 1893), Quidu Riedlovi (od r. 1902) a Ant. Somrovi (hrál od r. 1906).

Na podzim roku 1956 došlo k rozporům mezi vedením Domu osvěty a ochotníky při rozpočtech na jednotlivá představení a při odměnách za brigádnické řemeslné práce. Dům osvěty jako státní instituce byl vázán úředními předpisy a jeho ředitel nemohl vždy přistoupit na požadavky členů divadelního odboru. Ochotníci v přesvědčení, že závodní kluby mají větší volnost v hospodaření a vydatnější fondy, přestoupily v únoru r. 1957 k závodnímu klubu Sandrik. Na červnové členské schůzi byl zvolen novým předsedou Hané Oldřich Zeman. V novém období 1957/58 se uskutečnilo 7 premiér a 29 představení. Na výroční členské schůzi došlo opět k změně předsedy a tím se stal Jan Veselý. K stávajícím funkcionářům byl přibrán K. Hanák jako vedoucí mladých. Přestože v té době Divadlo bratří Mrštíků uvedlo až 10 představení ročně, Haná udržovala divadelní činnost stále na vysoké úrovni. Nezůstalo však jen u divadla. Dále se konaly literární večera a to převážně ve spolupráci s Okresní lidovou knihovnou, která byla často hlavní pořadatelkou. Již v roce 1949 byly uspořádány přednášky V. Zikmunda a V. Fougéreové o umění, Večer Puškinův a Chopinův..ale také věnované dobovým osobnostem, pravidelně byly pořádány večery Leninovy a Gottwaldovy.

Symfonické sdružení vystoupilo pod Hanou naposledy 12. 5. 1951. Pak přešlo po stránce organizační k Hudební škole ve Vyškově. Ani zde však nenašlo dostatek finančních prostředků, který zapříčinil pokles činnosti v letech 1954-1960, který vedl až k zániku symfonického sdružení.

V roce 1964 oslavila Haná, stále v organizaci Sdruženého závodního klubu Sandrik, své 100. výročí založení. Při této příležitosti vydala pamětní publikaci, kterou redigoval Metoděj Dobiáš, dr. M. Havelka a J. Kupka. Předsedou spolku byl v té době F. Pištělka. Soubor byl reorganizován i v ostatních funkcích, ke starým jako byl zástupce pro hudbu, jednatel či archivář se přiřadila ekonomická pracovnice, pracovník určený k propagaci a organizaci. Dramaturgický plán zůstal na stejné úrovni jako v předchozích letech. Uvedeny byly hry Gogola, Čapka, J. Žáka, řada operet jako Piskáčkova Slovácká princezna nebo Hervého Mamzelle Nitouche, nechyběli ani sovětští autoři. Divadlo se stále více potýkalo s závažnými konkurenty jako byl film nebo televize. Ročně Haná uvedla 3 – 4 premiery. Ovšem menší množství neznamenalo úbytek kvality nebo nadšení ochotníků. Stále se pořádaly zájezdy do okolních obcí a představení byla hojně navštěvována. Významným se stal rok 1989, kdy jakoby povstaly staré dobré časy Hané a připomnělo se oslavou 125. výročí oslavení spolku. Byli, ať už osobně nebo pomocí pozvánek zvaní všichni bývalí i soudobí členové spolku. Slavnostní představení O. Nedbala Polská krev bylo hráno celkem 12x a to s velkým ohlasem. Posledním předrevolučním představením režírovaném O. Jelínkem byla Těžká Barbora Voskovce a Wericha. Na plakátech se objevovala nadčasová motta: Gustav: Ten, kdo se na svět dívá a ke všemu kývá, ten bývá vždy vážen a ctěn. Nebo Siska: Ty máš uši jen pro honoraci, protože ty tancuješ, jak oni hrají. V této hře se již objevila jména herců, kteří zůstali věrni divadlu do dnešních dnů. Např. M. Hlaváčka, J. Wolfové nebo J. Hejčové.

Sametová revoluce bohužel přinesla spolku éru dočasného úpadku. Sandrik zanikl a s ním i veškerá řízenost spolku. Po dlouhá léta se spolek nedokázal opět postavit na vlastní nohy. Zorganizovaná představení byla spíš ojedinělá, vždy s nadějí v opětovné znovuobrození spolku, jak nasvědčují hesla na plakátech a odstavce v programech. Nenavratitelné ztráty způsobily zmatky, které při rozpadu nastaly, neboť zcela zanikla funkce archiváře, a tak řada spisů týkajících se Hané nenávratně zmizela. Veškerá dokumentace byla po léta ponechána svému osudu ve skříních a na půdě Besedního domu. Ty, které zůstaly zachovány, se začaly zpracovávat až po roce 1997, kdy se oficiální kronikářkou stala L. Lubařová a veškeré zatím nalezené dokumenty setřídila a zařadila do kroniky spolku.