Divadlo v nové době (1990-2001)

Prvním představením po r. 1989 byla r. 1990 Nušičova Paní ministrová v režii O. Jelínka. Bohužel záměr obnovit spolek tentokrát nevyšel. O dva roky později, 31. 3. 1992 byla Paní ministrová znovu uvedena, dokonce 29. 6. 1992 byl ustanoven nový výbor a režijní rada. Schůze se zúčastnilo 25 osob, mimo jiné i ředitel městského kulturního střediska J. Čepán, bývalý člen předrevolučního spolku. Uvedl schůzi slovy, že MKS má zájem o obnovení činnosti Hané a že ji bude všemožně finančně podporovat. Ve výboru zasedli I. Brtníčková, A. Doupovcová, M. Pliska, I. Švarc, R. Sláma, v režijní radě pak O. Jelínek, J. Zechmeisterová, J. Naplet, A. Zahradníčková, Z. Kolbábek. Všichni bývalí členové původního spolku. V plánu byla hra Voskovce a Wericha Nebe na zemi a pohádka. Divadlo přes všechny plány čekalo na svou obnovu dál.

V roce 1994 u příležitosti 130. výročí divadla Haná uvedl režisér J. Jakubec za přispění městského kulturního střediska hru Gulza Scarnice: Kaviár nebo čočka.

Úsilí o obnovu vyvrcholilo na jaře r. 1997, kdy se režiséru O. Jelínkovi podařil záměr uskutečnit již dlouho plánované představení Voskovce a Wericha Nebe na zemi. O spolupráci požádal kapelníka tehdejší vyškovské vojenské hudby Milana Takáče. Řada muzikantů byla členy populárního vyškovského bigbandu, jehož zřizovatelem bylo také Městské kulturní středisko ve Vyškově. Tím bylo rozhodnuto. V programu stálo: Vážení přátelé a ctitelé divadelní múzy. Po několikaleté odmlce se divadlo Haná snaží povstat z vlastních trosek a obnovit znovu svoji činnost. Díky ochotníkům z divadelního souboru Netrdlo, z Vítovic, Ivanovic na Hané, Vyškova a zbytečku samotné Hané se tato snaha snad stane trvalou skutečností. Tito ochotníci s duší kulturního člověka, s cítěním povinností a nezištné lásky ke své vlasti, chtějí dokázat, že český člověk (všeobecně) je opravdu kulturním a nehledá za vším jen zisk. Proto jsme sáhli po hře Nebe na zemi…

Úspěch tohoto divadelního představení povzbudil nejen režiséra, ale také herce k další práci. V prakticky stejném složení, podpořeni dobrovolníky, studenty vyškovského gymnázia, na podzim roku 1997 uvedli další hru, a to populární operetu Járy Beneše: Na tý louce zelený. Premieru měla 8. listopadu 1997, opět za přispění, nyní už stálé divadelní kapely. Představení bylo hráno 7 krát a setkalo se s velkým ohlasem. Haná se zaměřila na střední a starší generaci diváků, navázala na svou tradici klasického kamenného divadla. Obnoven byl výbor i režijní rada, obojí v čele s O. Jelínkem. Nyní už bylo jisté, že divadlo bude pokračovat tam, kde před lety skončilo. Při dobrovolných brigádách ve starých prostorech původní Hané, tj. na půdě Besedního domu a ve staré herecké šatně, byla nacházena nejen dokumentace, kterou sdružovala nová kronikářka souboru p. Lubařová, ale také staré rekvizity, scénáře, kostýmy a toto všechno se postupem času renovuje a třídí do dnešních dnů.

Další půlrok znamenal nové představení. Na jaře 1998 uvedla Haná hru O. Wilda Canterwillské strašidlo. Tuto hru před lety inscenoval soubor Netrdlo a vyškovský autor Jaroslav Zeman k ní složil hudbu. Když tuto hru Haná uvedla, účastnil se jí i sám autor, když účinkoval v kapele, která se stala nedílnou součástí každého představení. Režie tohoto představení se ujala Jana Hejčová.

Na jaře roku 1999 byla v režii O. Jelínka uvedena známá opereta F. Hervého Mamselle Nitouche. Soubor se rozrostl o další studenty vyškovského gymnázia i jiných středních škol. Od minulých představení se úroveň divadla znatelně zlepšila, a tím i divák se stal stále náročnějším. Technickou kvalitu především rušily mikrofony, které byly při živém orchestru nezbytné. Městské kulturní středisko zkusmo zapůjčilo mikroporty, což se ukázalo výborným krokem. Představení se stalo průkopnickým ještě v daleko kvalitnější výpravě. Kostýmy byly zapůjčeny z profesionální kostymérny divadla v Olomouci a tak ačkoliv představení uvedli amatérští herci, stalo se tak v podmínkách téměř totožných jako u profesionálních divadel, což bylo kritikou i diváky přijato s nadšením. Nebyl důvod, aby se ve stejném tempu nepokračovalo dál.

Od června 1999 se konaly přípravy k oslavám 135. výročí založení spolku. Oslavy měly být po letech opět velkolepé a hodny zašlé slávy Hané. Počítalo se již s nově upravenými prostorami. Velice kritizovanou složkou Besedního domu byla stará dřevěná sedadla, padající omítka z kdysi slavné dvorany Hané atd. V létě 1999 se konečně uskutečnila dlouho plánovaná rekonstrukce celého Besedního domu. Získal novou fasádu, opraveno bylo schodiště ve dvoraně a stará sedadla nahrazena novými. Oslavy se tedy uskutečnily již v nově zrekonstruované budově a měly tím přilákat ještě více návštěvníků. Již od června 1999 byly rozesílány pozvánky členům podle posledního seznamu členů Hané z r. 1989, několikrát byla vytištěna upoutávka ve Vyškovských novinách. Očekávaný příliv návštěvníků se ovšem neuskutečnil. Na slavnostní představení režírované dr. Procházkou Perly panny Serafinky přišli z větší části stálí diváci. Stejně jako na program, který se konal 27. listopadu 1999, se k prezentaci dostavilo jen málo členů předlistopadové Hané, jinak se zúčastnili noví členové, jejichž počet se od roku 1997 rozrostl na 54. Při dopoledním programu bylo uvedeno pásmo nejoblíbenějších písní a dialogů z předchozích let, odpoledne se promítala představení na videozáznamu (od r. 1997), večerní představení bylo vyprodané.

Na jaře 2000 režisérka Jana Hejčová uvedla Goldoniho hru Poprask na laguně. Bohužel, ta se nesetkala s velkým ohlasem, chybou byla zejména nepřítomnost kapely, která byla očekávaná a na představeních nejpopulárnější. Ostrá kritika byla podnětem pro sérii článků ve Vyškovských novinách, které přerostly v otevřený souboj mezi Hanou a ostatními novými divadelními spolky, které mezitím ve Vyškově vznikly. Jednalo se o divadlo D. U. D., Netrdla, Trdla, Divadlo G, GEDETEN – celkem 5 menších divadelních souborů působilo pod záštitou Posádkového domu armády a občanského sdružení Thalia. Hané vytýkaly příliv peněž, které „zneužívá na nekvalitní hry“, neschopnost snést kritiku, řada členů spolku Haná odpovídala neméně „vybíravým“ způsobem. Vzájemné napadání přerostlo v generační souboj klasického divadla a divadel netradičních. V novinách sice brzy články přestaly být otiskovány – poslední série byla vydána ve zvláštní příloze, kde byly zmíněny různé názory obou stran, ale nevraživost mezi spolky bohužel setrvala i nadále.

Změna měla nastat již na jaře příštího roku. Haná se vrátila k operetě a na podzim v režii O. Jelínka uvedla hru Sto dukátů za Juana. Podle pořadí na režijním místě měl další hru uvést dr. Procházka. Ten zvolil muzikál Nejkrásnější válka, ale téma se mu zdálo natolik moderní, že režii svěřil T. Dorazilovi, do té doby členovi D. U. D. Problém nastal již při návrzích plakátů nového představení, protože předseda spolku O. Jelínek nesouhlasil s uvedením hry pod názvem Hané. Důvodem bylo to, že se údajně nejednalo o představení podporující tradici divadla a režisér nebyl členem režijní rady, což podle stanov bylo naprosto nepřípustné. Název musel být upraven do podoby: Herci divadla uvádějí. Kompilace klasického divadla s moderními prvky zaujala diváky, ale nepomohla zabrousit naostřené hrany. Naopak z mezidivadelních sporů se generační boj přesunul do nitra vlastního spolku.

2001 - bylo uvedeno představení Uličnice